Pejskovi na Aotearoa 🇳🇿

Jezero Tekapo

Tady už jsme jednou byli. V září jsme ze severního cípku Jižního ostrova během dvou dnů přejeli 1000 km až do Cromwellu, kvůli práci. V září byly dny ještě relativně krátké a tak z Lake Tekapo (pojmenovávají tady městečka podle míst, než si zvyknete, je to matoucí) si pamatujeme jen tmu, ve které šumí jezero a Páju ukazující pro fotku směrem na Mt. Cook, nejvyšší horu Nového Zélandu, někde tam na druhém konci jezera. Měli jsme před sebou ještě několik hodin jízdy. Ještě den předtím jsme se probudili na plážích národního parku Abel Tasman NP, kde jsme se poflakovali v prázdném kempu Tōtaranui (ještě bylo před sezónou), hledali práci a setkali se s kamarády Petrem a Dádou. S těmi jsme se loučili jen doufajíce, že by se naše cesty ještě mohly někdy střetnout...

Tak tedy teď jsme tady znovu, máme za sebou letní dovolenou podél jižního pobřeží od Invercargilu až po Timaru. Připadám si úplně vzfoukaný větrem nejen od oceánu, jak to Zéland umí, ale tady u jezera bohužel ten chladný větřík nerozfouká nastávající parné léto a už jen pálí Slunce, agresivně hlásící se o pozornost, protože tady když se nenamažete zavčasu, jste spáleni v půlce dne, a pak už to jen bolí víc a víc. V této oblasti rostou nádherné Lupiny, které nyní v prosinci už jsou v květu a proměnily jinak celkem prázdnou krajinu, jak si to pamatuji ze září, v barvami hýřící podívanou, kterou si všichni fotí(me) s malebným jezerem v pozadí.

Jezero Pūkaki

Na spaní popojíždíme kousek dál, k dalšímu jezeru, kde je freedom-camping místo pro přespání v autě. Nemáme vlastně žádný plán, jen ještě pobýt pod horami, dát si možná nějaký trek. Jenže za pár dní začínáme sbírat třešně a víme, že to bude záhul, ostatně jako každá práce tady, zvlášť ta, která se platí od množství. Resp. musíte prostě nasbírat určitý počet kyblíků třešní, za což máte minimální mzdu - a za každý další máte dodatečné peníze. Třešně tak bývají ozačovány za nejlepší práci na vydělání si peněz. Jenže to je hrozně záleží, do jakého sadu vás pošlou, jaká je úroda, atd. No, připravujeme se na to - a píšeme našim kamarádům Markovi a Danči, kolegům z hopsinkové farmy v Garstonu. Věděli jsme, že se budou projíždět stejnou cestou, také na třešně do Cromwellu. Že se ale ráno probudíme a dáme si společnou snídani s výhledem na nejvyšší horu Zélandu, to jsme nečekali. Svět je zvláštní místo!

Marek s Dančou začínají na třešních o týden dříve, chtěji ale ještě stihnout zajet pod Mt. Cook, resp. Aoraki, což je původní maorský název, na který se znovu přechází. Evropší imigranti si vymysleli spoustu vlastních názvů, ale novodobý Nový Zéland se naopak hrdě vrací k původním názvům. Neměli jsme úplně potřebu vidět nejvyšší horu Zélandu, ale nabídka společného výletu se neodmítá. S pájou jsme spolu 24h denně, v práci, mimo práci.. Zvlášť na cestách jsme sami dva, nejsme lidé, kterým jde nenuceně se jen tak seznámit na ulici. Je příjemné sdílet zážitky, vzpomínát na společný čas v grastonu.. A také je příjemné, když vám někdo jiný vymslí výlet 😀, takže jdeme na ovečku - a najednou se ocitáme pod úchvatnou bílou špičkou bájné Aoraki.

Bohužel je tady strašně moc turistů, taky co by jste čekali od takového místa. Děláme však chybu, že se zavčasu nezarezervujeme místo v DOC kempu; nakonec jsme tak uchváceni místem tady pod horami, takže bychom rádi zůstali. Po návratu z výletu už je kemp plný. Neradi se loučíme s kamarády a najednou zase nemáme plán - než jet druhý den do mesta Twizel, doplnit zásoby, nabít baterky v místní knihovně. Spíme zase na freedom-camping místě na začátku jezera, což je sice jen obrovské parkoviště, ale za to s úžasným výhledem. Knihovnice v Twizel nás vypoklonkuje tak, že ještě chvíli poté jsem trochu mimo sebe, lidi jsou tady tak neskutečně milí, příjemní, zdvořilí ve věcnosti.. že najednou sedíte venku v altánku, sosáte místní veřejnou zásuvku a jste jen vděčni celému Zélandu, že to takhle jde, žít fakticky na ulici.

A protože pořád nemáme do třešní žádný plán, vyrážíme zpátky pod Aoraki! Nakonec tam stravíme další tři noci v DOC kempu (pořídíli jsme hned v Aucklandu celoroční pas, takže tyhle kempy máme zadarmo). Další den bohužel celý propršelo, takže jsme se flákali zavření v autě. Ale co, máme dovolenou 🤗! A nabitá všechna zařízení, stažený seriál, máme víno a brambůrky. Další den už pršelo méně, a tak vyrážíme podívat se na ledovec Tasman. Kus břehu se sesypal do jezera, takže v druhé půlce túry najednou lezeme křovím, po skalách, přidržujeme se navázaných lan, takové dobrodružství jsme nečekali, ale jsme odměnění nádhernými výhledy, krásným počasím a hlavně jsme nepotkali žádné jiné lidi. Všichni se jedou podívat na Aoraki do vedlejšího údolí, tam to vozí autobusama..

Jezero Wanaka

Tak, dali jsme si ještě hory, už brzy ty třešně, tak popojedem. Stavíme se ještě do Wanaka, oblíbené místo nám podpobným backpackerům, co žijeme v autě a potřebujeme větší město s pořádým obchoďákem, ideálně knihovnou, kde se dá bezplatně zevlovat na internetu, a hlavně je potřeba, aby v blízkosti bylo freedom-campingové místo, kde se dá přespat v autě s certifikací. To vše je Wanaka, přihoďte nádherné jezero a hory na dosah. Ještě projíždíme Lindis Pass, z nějakého důvodu známý průsmyk horami, kde jsme posledně ani nezastavili na vyhlídce, protože už bylo pozdě. Tehdy jsme měli za sebou dva dny jízdy v autě přes téměř celý Jižní ostrov, před sebou ještě kousek do Cromwellu a druhý den jsme měli vstávat do nové práce. Tentokrát zastavujeme - pěkné údolí, fialové (nejen) lupiny lemují cestu, objímáme se na vyhlídce, ale pak frčíme někam tam dál. Ve Wanace oceňujeme mnohem menší koncentraci turistů, zvlášť teď v létě už musí být Queenstown úplně nesnesitelný. Tady je centrum města více otevřené prostranství, táhlá pláž jezera, za cestou je obrovská travnatá plocha, říkáme si občas k čemu to slouží, ale mívají to tady některá města. Možná je to pro lidi, aby měli více zeleně - možná jsou to takové otevřené rezervace pro ptáčky? U štěrkové pláže si dáváme zasloužený dovolenkový burger a Pája trošku nakrmí i vrabčáčky, kteří si to v tom silném větru musí zobnout z ruky vyloženě v letu na místě.

Už jsme přemýšleli komu se ozvat z bývalých kolegů z Cromwellu, jeslti zrovna někdo není taky ve Wanace. Ještě se projdem po hlavní třídě u jezera, kouknem do obchůdků, kaváren, restaurací. A najednou proti nám stojí Dáda a když vidím na lavičce v hospodě sedět i Petra, tak si vzpomenu: jo, tomu jsem chtěl napsat, mají se tady v regionu teď taky někde vyskytovat.. A tak najednou zase nejsme sami, naopak sedí tam ještě s dalším párem Čechů. Připadáme si trošku jako "doma", že už tady potkáváme známé na ulici. Najendou je opravdové léto, nejen závěr dovolené před další prací, ale opravdu si to užíváme a vyměňujeme zážitky, vzpomínáme na Motueku, na zlatavé pláže v Abel Tamsanu, kde jsme seděli ještě v zimních bundách. Vyzvídáme, jaké mají plány, nejradši bychom s nima strávili více času - což dopadne nad veškeré představy: mají zarezervovanou chatu a zbývají tam poslední dvě místa. Bez váhání to berem. Tak - místo odpočinku na závěr dovolené jdeme zase na trek do hor! Pikantní na tom je, že tady v okolí Wanaky to vůbec nemáme nastudované, takže tentokrát je to vyloženě na ovečku, jdeme prostě ve stádu s dalšíma nám podobnýma. Dáda a Petr jsou ale moc fajn a my jsme neskonale rádi za společnost.

Údolí řeky Matukituki

Byť se trek na chatu French Ridge koná za dva dny, my se tak trochu vměsnáme do plánu Petra s Dádou už dnes; odjíždíme z Wanaky na sever do hor, přidáme se na ještě kratší trek někam k nějakým vodopádům či co. No úplně na ovečku! tam, kam jdou ostatní, asi je tam tráva zelenější nebo co. A že teda tohle místo bylo úchvatné! Ale nejprve musím zmínit, že jsme si s Pájou vůbec nezjistili, jaká je tam cesta, kam vlstně jedem. Akorát jsme provedli kontrolu, že tam je freedom-camping místo, takže to je cíl. 30km před ním se však asfalt mění ve štěrkovou cestu a moje naděje na zlepšení aspoň na chvíli se nenaplní. Projíždíme brány pro zvířata (jsou to železné trámy nebo trubky příčně kousek od sebe: zvířata se přes to bojí přejít, a tak zůstávají v ohradě, ale auta mají volný průjezd), skrze výmoly, štěrková cesta je místama přístě hrbolatá tak, že se nám vločka celá otrášá a vydává úpěnlivé nelíbé zvuky i ve 40km/h. A samozřejmě máte za zády už kolonu pickupů (místním žargonem "jůt" z "utility vehicle"), ale i dalších dodávek/campervanů. Holt si tady připadáme jako úzkostliví srabíci - ale s vločkou už sme si zažili svoje a po nás ještě musí sloužit dalším. Vrcholem ale jsou brody přes potůčky vytékající z okolních kopců. První beru jako pozdvižení a spíše se více pozastavuju nad tím, jak mě angličtina neustále dokáže překvapit: netušil sem, že cedule ford "ford" je oznaření pro brod. Jenže ještě nejsme v cíli a u lesíku stojí pár aut jako předzvěst, že dál už se ne každý odhodlá. Nejprve se jdeme podívat, jak je další brod hluboký, bojíme se, že naše nízke spojlery, které jsem vločce nedávno ještě více pochromal, tady definitivně necháme. Ostatně po stranách cesty je jako výhružka pár různě velkých plastových věcí z aut. Tento brod ještě projedem, ale hned po 50 metrech ten další už definitivně vzdáváme. Stejně, nejprve máme v plánu jít krátký trek k ledovci a tak se cestou podíváme, jaké brody jsou ještě dál. Vracíme se k lesíku a prostě tam auta necháváme, nejsme v tom sami. I když visí ve vzduchu otázka, jestli je to tady dovolené, spát a nechat auto celé dny stát.

Vyrážíme, prostě to tady necháme. Nepříjemné akorát je, že si tím přidáváme 3km tam i zpátky, oproti zamýšlenému parkovišti. Nečekaně nám však hned po kousku cesty zastaví paní, která tady dělá vlstně taxi, a odveze nás ty tři kilometry, během čehož si s ní povídáme odkud jsme, co děláme, a slyšíme od ní, že je úplně v pohodě, že jsme vyměkli a neprojeli všechny brody - s typicky zélandskou ležérností říká, že je lepší, když zůstaneme tam, než abychom si poškodili auto, tady, kde nás nikdo z brodu nevyprostí. Jen sám pro sebe si dodávám pohled na věc, že bych nechtěl zablokovat ostatní. Ale jak paní znovu opakuje, primární je naše vlastní bezpečnost. Ach Zéland.

Tahle procházka utekla tak rychle, že už jen matně tápu v paměti, jaká vlastně byla. Když si to štrádujete s kamarády lesem, údolím a horami, celé se to prokecá a zůstane jen jedno velké příjemno v duši. A fotky s upomínkou těch úchvatných výhledů. A viedo s papouškem Kea, kterého !konečně! vídíme i my. Má zálusk na naši svačinku, klidně si ji sám vytáhne z batohu, kdybyste mu to dovolili, ale my víme, že tyhle ohrožené unikátní vysokohorské papoušky krmit lidským jídlem nesmíme, protože to není jejich potrava, kterou dobře stráví; a hlavně musí si umět najít potravu svou a ne se odkázat na lidi. Vidět tady v horách papouška je opravdu zážitek. Na cestě zpátky se utvrzujeme v tom, že jsme udělali dobře, že sme se nesnažili dojet až na konec, předposlendí brod není ani tak hluboký, jak spíše hrbolatý a kus našeho nízkého spojleru by tam rozhodně hyzdil tu krásnou přírodu.. Za šera chystáme svačiny na následující trek a jdeme spát tady v údolí daleko od civilizace.

French Ridge Hut

Vstáváme o půl sedmé, aby se v 8 vyrazilo. Probouzí nás světlo a jen matně už vzpomínám, jak jsme vstávali do práce ještě dřív a rozhodně za tmy - a do zimy, i pro snídani se musel člověk obléct a vylézt z auta ven. Tenokrát já sice ještě 15minut pospávám, zatímco Pája už je na nohách, ale tohle prostředí mě vyloženě vytáhlo z postele. Už tady jsme v údolí daleko od lidských sídel, vlastně na soukromém pozemku, pastvinách pro krávy a ovce. Oproti Evropě (nebo spíše Česku) jsou tady všude pozemky soukromé, takže i oficiální veřejné vycházkové trasy jsou označené s povolením majitelů. Taky nás to občas překvapí, protože se podíváte na kopec s tím, že tam by byla pěkná procházka - ale prostě se tam nedostanete, pokud nechcete vyloženě někomu lozit přes ploty. Tady je celé údolí vlastněné nějakou milou rodinou, fotku mají na ceduli u oficiálního parkoviště, doplněnou jejich příběhem a motivací: sdílet tuto nádhernou přírodu s veřejností.

Máme tedy v nohách 3km k místu, odkud se má normálně vycházet. Navštívíme místní kadibudky, černé díry, jak nám tento název Petr s Dádou zanesli do myslí. I tady mimo civilizaci bývají relativně pěkné veřejné záchody, ale nesplachovací. Znovu procházíme kolem visutého mostu, který jsme překročili včera při výletu na ledovec Rob Roy. Postupně se posouváme údolím, proměňují se kolem nás siluety hor, stále dál po cestě necestě vinoucí se podél průzračně temně modré řeky, doplňované potůčky z kopců, což vytváří neskutečné vodopády, šumící všude kolem nás. Potkáváme ovečky, které jdou po stejné cestě opačným směrem, obezřetně se protáhnou po okraji kolem nás. Jednu skupinku jsme ale tlačili před sebou pár minut, protože v tom úseku neměly kam uhnout. Přesvědčujeme je, že jim nic neuděláme, ale už jen proto, že u každé ovečky se drží jedno či dvě jehňátka, holt poňuchňat se nedají. A že jejich vlna vypadá velmi jemně a chtěli bychom si sáhnout..

Procházíme kolem jedné chaty, kde využíváme přístřešku pro obědovou pauzu, schovaní před pálivým sluncem. Už to vypadá, že se blížíme konce údolí a přemýšlíme, kdy začneme konečně stoupat. Jak jsem zmínil, nezjistili jsme si dopředu nic, drželi jsme se ve stádu a neuvažovali, jaký stoupák na nás čeká, ani jaké počasí bude. Tady a teď, bez starostí. Řeka má široké koryto, ale i její břehy se pomalu mění v močály. A do toho se začíná za námi talčit nějaký temný mráček, údolím nás dohání, i když si ještě chvíli doufáme, že mu utečeme. Na závěr údolí nás čekají ještě dva visuté mosty, tyhle menší už mají cedulku "maxilmálně 1 osoba", přecházíme je už téměř mokří z toho byť jemného deštíku. První úsek stoupání v lese je hned přísný, v kořenech, blátě a po kamenech jsou vyšlapané schůdky, ale nic, co by se dalo proběhnout bez přemýšlení, kudma je to nejlepší vzít. Po prvních 15 minutách se nás Petr ptá, jestli s nima budeme ještě kamarádi, což se smíchem vyvracíme a společně nám všem dochází, proč tento 3km úsek má dle cedulí trvat 3hodiny. Chodník je vyšlapaný a vyřezaný skrze hustý les přímo ostře do kopce. Utěšuju se, že tady prošlo už spoustu lidí před námi a zvládli to; ale zároveň přemítám, co si mám představit pod tím, že tuto chatu, ke které směřujeme má ve správě NZAC (New Zealand Alpine Club) a ne DOC, kteří to mají vždy pěkně přístupné pro širokou veřejnost. Zbytek stoupání lesem byla taková osobní očista pro každého z nás. Proč tohle vůbec dělám? Nebylo mi lépe skara u moře? Co tady vůbec pohedávám, nejsem horolezec, nemám kondičku, mám jen ego, které si chce ve zpětném pohledu říct: zvládl sem to. Ale v ten moment je všechno jedno - krom zřídkavých průhledů skrze stromy zpátky dolů do údolí, modrá řeka se nám ve výšce stále vzdaluje. Doufal jsem, že úsek po kamenech, za hranicí lesa, bude nějakým způsobem jednodušší, jenže takhle v dešti? Aspoň to není průtrž, spíše jen takové jemné neustále nasákávání té divoké zelené džungle kolem, mechy porostlé stromy vypadají jako neprostupná houba. Stále stoupáme a přirozené schody se víc a více sestávají z kamenů, spíše než s kořenů či stromů, za které se pridžujeme, vytahujeme. Les postupně mizí a na Páji už je vidět, že toho má dost - jsme mokří, ale já ani nemám sil pochybovat, jsem upřený jen na to, aby se nám nic nestalo a nemuseli si volat helikoptéru jako skupinka, kterou jsme potkali ještě v údolí. I jen zvrtnutý kotník je i tady, desítky kilometrů od civilizace a v těžkém terénu s těžkými batohy, fatální. Navíc, my nemáme tu speciální vysílačku (beacon? transpondér?) - mobilní signál tady není. Marně utěšuju Páju, že je to už jen hodina nahoru, naopak dostávám v odpověď oprávněné pokárání, že to ani nechtěla vědět.Ještě hodina strmého stoupání, po kamenech, s propastí pár metrů od nás na obě strany. Už jsme vysoko, tak, že vrcholky se nám schovaly za náš horizont, a za každým už vyčkáváme chatu, byť několikrát marně vidíme jen další plošinu a v dáli Dádu s Petrem. Ale pak to přeci jen přijde. Vyloupne se nad nám červená plechová střecha chaty!

Kamarádi nás vyhlížejí z okna, takže když se objevíme před chatou, vyběhnou na terasu přivítat nás, Petr už jen v trenýrkách, což mě osobně pobaví a uklidní, že tam uschneme, zahřejeme se a prostě nabereme síly na zítřejší sestup. Už teď jen doufám, že se počasí umoudří, protože dolů tohle bude ještě horší, zvlášť když ty kameny i kořeny budou klouzat kvůli námraze či mokru. Ale jsme tady! Ihned se svlíkáme z mokrého ještě v chodbě, mezi ostatní hadry na provázky věšíme svoje, odkládáme hole, sundáváme boty s příjemným pocitem, že jsme to zvládli, jsme v 1488 m.n.m., na chatě French Ridge Hut. Prozkoumáváme vnitřek, seznamujeme se s nocležníky, vybíráme si ve spací místnosti naše žiněnky a místo. Kapacita je tady 20 lidí, byť je tady rodina s několika mladými kluky, tak tolik lidí dnes bude spát v jedné místnosti. Nikdy jsem to ještě nezažil, ale věřím, že nám to všem bude stejně jedno, protože máme za sebou pořádný výšlap. A co teprve ty děti? Jak ty to zvládly?. Vaříme si vodu do lyofilizovaného jídla, bavíme se u stolu s Kiwačkou (místní si sami říkají Kiwi) a párem Kanaďanů. Později ještě dochází tři zkušení horolezci, vytahují všechnu tu profi výbavu, přemotávají lana, zahlédnu cepíny. Ti asi hned ráno vyrazí dále, na vrchol French, či na Mt. Aspiring, podle kterého se jmenuje tento národní park.

Když vyběhnu ven na luxusní toaletu (mimochodem černá díra), jakoby zavěšenou nad údolím, uslyším už známý zvuk papoušků Kea a tak se ihned rozhlížím. Tady jsme v jejich území a tyhle papoušky jsme bohužel na předchozích cestách nezahlédli a ani jsem nedoufal, že budeme mít tolik štěstí! Vidím dva, jak se slétnou na střechu chaty a prohlížejí si mě a kiwi holku (bohužel už si nepamatuju jméno), jestli z nás bude něco k snědku. I když už neprší, rozhodně tady není teplo, ale já si papoušky prohlížím co nejdéle. Ten, který se na nás dívá z okraje střechy, se po chvíli zobákem zakousne aspoň do vystupujících šroubů, třeba to je k snědku? Ach tihle papoušci! Jsou tak velcí, krásní, vypadají hravě, rozverně, temné zelené barvy peří jim pomáhá splynout s krajinou tady vysoko v horách a lesích. Ale když vzlétnou, odhalí vnitřní peří křídel, které je nádherně zářivě barervné s výraznou červenou skvrnou.

Bohužel sem moc nevyspíme, protože jedno z dětí se nechladilo, a tak chudák kašle celou noc. Navíc, téměř dvacet lidí v místnosti.. Horolezci mizí už prý někdy ve tři ráno. Já trochu odmítám vstávat v 5, 6, ani v 7, jako ostatní. Nemyslím si, že je dobrý nápad vyrážet brzo, bude rosa a plazivý chlad, než se slunce rozlije do údolí. Máme na sestup celý den. Ale hlavně, rád si příspím, když nemusíme vstávat - už brzy nás čeká vstávání na šestou do třešňových sadů! Pája se přidává k ostatním na pozorování východu slunce a zahlédne další ptáky Kea. Nakonec si dáváme pomalé ráno, nikam přeci jen nespěcháme, za což je nám odměnou vyschnutí a rozmrznutí kamenů a teplé slunce k poledni. Sestup nakonec není tak děsivý, byť musíme být i tak obezřetní a je to náročné. Sestoupíme asi těch 800 metrů a pak teprve celým údolím nějakých 6h k autu. Slunce, zeleň, ovečky... No parádní trek! Nejtěžší je ale, rozloučení s kamarády pak zpátky ve Wanaka u zmrzliny. Už se tady na Zélandu nejspíše neuvídíme. Oni za měsíc odlétají domů; a my jedem na třešně!