Pejskovi na Aotearoa 🇳🇿

Už když jsem se na podzim v roce 2019 stěhoval do Brna, věděl jsem, že je to jen přestupní stanice, že chci někam do světa. Říkal jsem si: najdu si práci, vydělám si na cestu a zmizím. Kam? Lákala mě Kanada (v létě 2018 už jsem byl ve Vancouveru). Nebudu se rozvykládávat proč zrovna tam - Česko má typ pracovních víz "Working Holiday" pro Kanadu a Nový Zéland. To znamnená, že můžete pracovat bez omezení na konkrétní práci. Přijedete do země a můžete dělat co chcete - pokud máte našetřeno, nemusíte ani pracovat. Tato víza dostanete jednou za život a musí Vám být maximálně 35 let.

Bylo mi téměř 35 let a já jsem byl pořád v Brně. Oddálila to Korona, ale i jiné důvody. Ale 2023 už měl být ten rok: prokousal jsem se žádostí o Kanadské víza, už tak trochu ze setrvačnosti, bez jiného životního plánu. Chtěl jsem zmizet, Česko je v něčem otřesná země - lidi se tady na ulici na druhé málo usmívají, to je to hlavní. A přitom, máme se tady tak špatně? Nemyslím si, vůbec ne. V Česku spoustu věcí funguje (já, vím, šokující!), máme krásnou přírodu a hlavně, je u nás docela levně. Nemluvě o tom, že jakožto milovník přírody můžu jednoduše vyrazit vlakem do našich krásných lesů a kopců. Ale také jsme uprostřed Evropy, máme to všude blízko, i když si to kvůli našemu pojetí vzdáleností neuvědomujeme. Jenže Britskou Kolumbii (nejzápadnější porvincie Kanady) pokrývají nádherné někonečné pralesy, sousedí na jednu stranu s oceánem a na druhou stranu už začíná horský masiv Rocky Mountains, nehledě na pro mě tak fascinující kulturu tavícího kotlíku, kdy se míchá asijské s evropským dědictvím, nový svět se světem prvotních národů ("indiánů"). Ale hlavně, co mě vlastně drží v tom našem českém kotlíku? Chyběla by mi rodina, blízcí, samozřejmě. Je březen 2023 a já mám víza, zvací dopis platný rok. Končím v práci, v létě s kamarády do Finska a pak..

Jenže jsem potkal Páju (díky Gito & Zuzko!). Sešli jsem se poté v Brně na dva tři kousky na Ponavě v Lužánkách a pak na České při čekání na šalinu padla jednoduchá otázka: "mohl bych Tě obejmout?" Náslodována další jednoduchou otázkou: "a mohl bych Tě políbit?" Končilo úterý a v osobotu jsem odletěl na tři týdny do Fino-Skandinávie. Tato samotná cesta je na jiné povídání (všem od té doby říkám, ať letí do Finska, je tam úžasně!), utvrdila mě ale v tom, že chci někam z česka vypadnout. Budu se opakovat, ale lidi se na sebe v Česku málo usmívají! Asi mají starosti? Ale kdo nemá? Velmi brzy jsem Páji musel říct, že do té Kanady chci, i když už jsem po měsíci dvou cítil, že se mi mění plány, že mám důvod v Česku zůstat žít. Od začátku jsme si dokázali o všem povídat, a tak i toto téma sme vzali ze široka, co to znamená pro každého z nás, co to znamená pro nás. A stejně tak velmi brzy padl i Nový Zélend. O Kanadské víza se žádá jednou za rok, čekali jsme tedy to 26. 12. na spuštění dalšího kola a pak budeme doufat, že ona dostane svá víza/zvací dopis dříve, než ja budu muset do března odletět, nenechat propadnout roční lhůtu mého zvacího dopisu. Zní to dost zvláštně, snad na konci ledna to budeme vědět v březnu už máme být v Kanadě? Dá se za měsíc odstěhovat??

Systém víz na Zéland byl dříve postaven tak, že se v jeden moment spustil registrační formulář, lidi třeba ve tři ráno seděli u počítače, mačkali klávesu F5 (pro "refresh", obnovení stránky) a modlili se u toho ke všem cestovatelským bohům, aby jejich požadavek byl zpracován rychleji, než nějakého jiného čecha či češky. Nehledě na to, že se používaly scripty, které klikaly a vyplňovaly rychleji, než dokáže člověk. Limit býval tuším 1200 lidí na jeden rok. Jenže Korona s tímhle zamíchala; ve zkratce: země se zavřela na dva roky, a při tom je její ekonomika dost postavená na imigraci, protože sezóní sběry ovoce, apod. místním nestojí za to dělat, naopak ti sami emigrují do Austrálie. Pro nás bylo šokem i překvapením někdy koncem listopadu, že víza pro Zéland už jsou otevřená! A jsou otevřená už od června! Snad hned druhý den jsem seděli spolu na gauči v Brně, Žabovřescích a klikali formulář pro víza na Nový Zéland, na druhý konec světa. Bylo to relativně jednoduché (spoustu záludně formulovaných otázek, na které se člověk bojí odpovědět, aby se nějak nepoškodil, ale popravdě, jsou to banální otázky, problém se jen někde tvoří v překladu) a do týdne nám přišlo oznámení. Pamatuju si, že jsem Páji nepsal ihned, kdy mi přišel email, počkal sem, až si budem večer volat. A mezi řečí to byla tuším ona první, kdo se zeptala: "taky ti to už přišlo?" My letíme na Zéland!

A co ta Kanada? Musím říct, že zpětně už je to stejně jedno - ale hlavně sem věděl, že chci jet do světa s Pájou - a stejně tak se s ní vrátit. Pája preferovala Zéland, ale hlavně, tam sme už měli víza v kapse a do Kanady by to bylo problematické kvůli termínům. Ani o ně už Pája nežádala. A já jsem s přicházejícím březnem 2024 potlačil myšlenky na to, co by bylo, kdyby..

No a teď teda to hlavní - jak se vlastně odstěhujeme? Jak se sakra člověk odstěhuje doslova na druhý konec Světa? Myslím, že velmi záhy mi prolétlo hlavou, že poslední měsíc budeme prostě spát na zemi, v poloprázdném bytě, ve spacácích, nejen jako trénink, ale i proto, že se musíme zavčasu zbavit gauče, postele, skříně, zbavit se oblečení, knížek, žonglovacích míčků a kuželek, pěti kytar, úplně všeho! S Seboou povezeme pouze krosnu, v ní spacák, turistickou výbavu a něco k tomu, co se tam ještě vleze. Jo a mlýnek na kávu a pár papírových filtrů.

Ohledně těrmínu odletu, původně jsem totiž zvažoval odletět už na zimu 2023/24 do té Kanady. Jenže moji milí kamardádi plánovali svatbu a já nějak bolestně v duchu věděl, že pokud odletím, neevrátím se za pár měsíců na otočku na svatbu a z toho mi bylo úzko. Vlastně jsem během toho roku přišel na to, že mám kamarády, se kterýma chci žít, nechci je opustit! a když už, tak aspoň ten důležitý den v jejich životě s nimi zažít. Občas v životě funguje takový samoozdravný mechanismus: nechte věci být, nechte své budoucí já, aby se trápily, není potřeba se trápit celou tu dobu budoucími věcmi. Takže když se plány ustálily směrem na Zéland, samo pak přirozeně taky vyplynulo, že poletíme až po svatbě a já jsem byl zase o to více šťastný. takže letíme začátkem května. Přeskočím fakt, že první letenku nám lufthansa zrušila a my sme čekali měsíc, zda a kolik vůbec nám vrátí peněz. Klapka po druhé, letíme 3.5.! Takže. To vychází pěkně na to, odstěhovat se o velikonocích, pak pěkně pohodový měsíc na dovyklizení bytu, dořešení všeho.

Pája poctivě z práce v kavárně nosila krabice, které se nám hromadily v komoře a v obýváku. Pamatuju si, jak jsem hodiny trávil promýšlením, koho obšťastním otázkou: "můžu si k tobě hodit na rok nějaké krabice?" - rodina, kamarádi. Styděl sem se za to, jenže co chcete dělat? Jasně, asi by se i dal zaplatit nějaký sklad, jenže samotná cesta je nákladná a člověk se snaží ušetřit, kde to jen jde. Měli jsme na to spoustu času, ale myslíte si, že jsme to začali krabicovat zavčasu? Ani náhodou! Pája přijde z práce za tmy a to pak má po zbytek večera lítat po bytě a přehazovat věci z místa na místo, třídit, uspořádávat? Já jsem to měl jednodušší, věděl jsem o to m už rok a tak jsem první kolo protřízení věcí provedl už když se ke mě stěhovala v listopadu. Jediné, co se nám dařilo úspěšně, bylo nacházet další a další oblečení, boty, staré spacáky, deky, oblečení a ještě jednou oblečení, které už stejně nenosíme, a tak jsme to prali a dávali do pytlů na charitu. Snad 20 pytlů jsem za pár měsíců postupně odnosil do těch kontejnerů!

Já jsem odkládal svoje sbalení knih do krabic a Pája mezitím vytvořila z obýváku minové pole, kde mezi krabicema byly po zemi rozeseté všechny její věci, které po večerech třídila. Tolikrát padlo "uděláme to zítra"... Najednou nebyly velikonoce za měsíc, ale za týden a já pořád ani nebyl jistý, které krabice kam můžu odvézt. Nějak jsem se přemohl a v jeden moment bylo najendou zabaleno 5 krabic knih, další šla do knihobotupřes knihobot do světa. Ale Pája týden před velikonocema onemocněla a bylo jasné, že to prostě nestihne. "To nevadí," říkal jsem jí, "důležité, že jsi si začala, že se to hýbe" - což moc nekvitovala, ostatně obývák byl už několik týdnů beze změny čirým obrdelem, ale já sem sám už věděl, že nějtěžší na stěhování je, že vám musí každá každičká věc projít pod rukama a vy pro ni musíte najít místo s podobnými věcmi, nebo se jí musíte vzdát a poslat ji buď do světa nebo na onen svět. A nevím jak vy, já jsem vždycky sbíral každý letáček koncertu, kde jsem byl, Nora, Mandala, muzea, vlakové lístky, měl jsem pořád po pas velkou hromadu materiálů z vysoké školy - vždy to jestě někdy chci přečíst! "Pájo, nic si z toho nedělej, to zvládneme," říkal jsem jí. A jeli jsme na velikonoce k rodině a bezstarostně s dětma malovali vejce. "Už víte, co tam budete dělat?" ptali se nás všichni. A já jsem to odbýval, že mám úplně jiné starosti!

Jenže pak to přišlo. A nebylo to dlouhé době po velikonocích, kdy jsme odstěhování odpískali. Bylo to hned ten další týden. Byt plný krámů, krabic a my za tři týdny máme odtud odejít s krosnou? Jakože .. "nemůžeme to prostě zapálit?" ptal jsem se nadšeně při probuzení v posteli. Naštěstí už Pája nepracovala, takže najednou měla celé dny na přehrabování ve věcech a pak bylo zničeho nic nakrabicováno. nemohl jsem tomu uvěřit. Společně jsme zabalili do dalších krabic kuchyň, nechali si jen dva příbory, dvě misky, dva hrníčky, dva talíře. No, pěkné, ale co ten nábytek?! Měl jsem spoustu nábytku z Ikey, takže jsem měl pocit, že se toho přece musím snadno zbavit. Konečně jsem se rozhoupal a vyhladal si web druhyzivotnabytku.cz, kde ikea sama to vykoupí a přeprodá. Super, existuje to, tak já to "zítra" nafotím a pošlu to tam. Na víkend v půlce dubna padlo druhý pokus odstěhování a tím pádem veškerou pozornost zabraly krabice. Půjčenou dodávku jsme měli narvanou a krabice a pytle jsme rozvezli po rodině doslova do Čech, Moravy i Slezska. Řečeno velmi zkráceně! Ale to, že máte hlad, málo spíte, že nemáte jistotu, že lidi budou doma, když přijedete s krabicema, že nevíte, jestli máte vše potřebné na Zéland, dokumenty, nemáte pojištění, to všechno, všechno, je prostě jen něco, co se děje už tak nějak samo. Vy musíte jen makat, všechno řešit, všechno jakoby zasouvat na svá patřičná místa jako tetris a víte, že na konci těchto týdnů bude cesta s krosnou na rok na druhý konec světa!

Dva týdny do odletu: tak, krabice jsou pryč. a co ten nábytek?! Zbylé oblečení a věci, které ještě potřebujeme, pak zavezu jedním autem k rodičům. Ale pak to přijde samo, fotím nábytek, nahrávám na web ikey a u toho si říkám, že to stejně nebylo reálné nafotit dřív, dokud každá polička byla plná věcí, dokud nebyl úhel, ze kterého by šlo nábytek vyfotit, aniž by nebyly vidět krabice. Je Pátek odpoledne, odesílám formulář a do půl hodiny mi přichází cenová nabídka na vykoupení, za odvoz si strhnou 500,- a já nadšeně hned emailem souhlasím. A následuje ticho. Nejpekelnější ticho, které jsem kdy zažil. Míjí víkend, říkám si, tak odpoví v pondělí, kdy si pro to teda přijedou - ale já se toho potřebuju zbavit teď v týdnu! Míjí pondělí odpoledně. Ticho. Míjí ponděli odpoledne. Vytečou mi nervy a otevírám bazoš.cz a nahrávám tam fotky některého nábytku. A to byl ten správný nápad! Tam se dá prodat všechno, ale musíte jít pod cenu a musíte být dostatečně ve stresu, aby jste nelitovali toho, že gauč pořízený za 16k,- prodáte za 3k,- ukrajinské paní, které se ještě líbí zrcadlo, skříňka a cosik, za což k těm třem tisícům dostávám tři stovky, no nepochopili sme se, hlavně, že si to její manžel nakládá do dodávky a odváží! Nakonec se mi ikea ozvala v pátek telefonicky a já už se jen smál, za tři dny jsme se všeho zbavili přes bazoš! Uf! Není dostatek slov, abych vyjádřil ten stres a tu následnou úlevu: v prázdném obýváku už se jen ozývá ozvěna a my spíme na karimatkách.

Takže, jak se vlastně odstěhovat na rok pryč? Je mi to líto, ale odpověď vám nedám, dycky to bolí. Důležité pro mě, pro nás ale bylo, že jsme se jednak zbavili spousty věcí, ale stejně tak si neustále připomínali, že vrátit se chceme, a že tedy některé věci si prostě nechat chceme. Není potřeba najednou vyhodit všecho, když už se ta stěhovací horečka rozjede. Skoro by se z toho dalo udělat moudro: člověk by se měl raz za čas odstěhovat, zbavit se věcí, které stejně jen leží na policích a pozornost jim už nikdy věnována nebude, můžete se přesvědčovat milionkrát, že se k tomu jednou dostanete. Život plyne, netočí se v kruhu - neměl by. Ale Mám pár rad na závěr. Když už se musíte odstěhovat, bydlete v přízemí, mějte v dochodové vzdálenosti sběrný dvůr a mějte velký sklep, kam můžete postupně věci odsouvat před naložením do dodávky. Brno!

Svatba Klimentových byla nádherná, u nich pak spíme poslední den před odletme, ve dvě ráno nahazujeme klosny a v těžkých turistických botách, navlečení do těžkéh oblečení za sebou zavírám dveře cizího bytu. Noční rozvoz si s náma ještě pohraje, když autobus plnou rychlostí projede zastávku - aby zastavil o sto metrů dál. běžíme! přímo letíme za ním! Ony ty rozvozy se schází několik autobusů na jednom místě, čekají na sebe, takže holt jen udělal místo pro další tři kloubové autobusy. Ve vlaku Regio Jet do Vídně si ještě matně vzpomínáme na stěhování; ale začínají nám další starosti.. ale taky radosti - my letíme na Zéland!